Rok 2010 - můj lékařský rok
Letošní rok začal „dobře“. V průběhu ledna jsem bojovala s obvyklým nachlazením a bolestmi v krku. Klasika. V únoru už to došlo tak daleko, že jsem musela k lékaři, vyfasovala antibiotika. Nezabraly. Tak druhý, pak série kalciovek.....v krku dobrý, jen zvenku to pořád bolelo. Tak krční, tam jsem proseděla celej den, nic, všechno v pořádku.....tak zpět k lékařce s doporučením na vyšetření štítnice. Už asi dvacátý odběr krve během tří týdnů. A ejhle, je to tam! Tak ještě na endokrinologii jsem nebyla:-) Diagnóza: zánět štítné žlázy s hyperfunkcí. Za 5 týdnů jsem zhubla asi 5kg. Fakt dobrý. Nasadili mi léčbu. Za další 2 týdny jsem to všechno nabrala. Nařídili mi fyzický i psychický klid. Žádné zatěžování organismu. I přesto jdu po dvou týdnech do zaměstnání. Na stole mám tři haldy papírů. Přibírám i nadále, nemám pohyb. Co jsem předtím snědla jsem všechno spálila, teď už je tělo utlumené, takže se to začíná hezky ukládat. Léčba trvá půl roku. Stále přibírám. Je to nepříjemné a necítím se dobře. Stále nesmím zatěžovat tělo. Jen krátké procházky. Konečně snižujeme dávkování. Pomalu se můžu začít hýbat. Jenže tělo je úplná mrtvola, už nemám svaly, jenom tuk. Všechno mi dává zabrat. Lékařka slíbila, že během léta se váha upraví zase zpět. Hmmm, no tak nevim. Možná až to příští. Uvidíme. Začínám opět cvičit. A hezky od nuly, jako když jsem začínala. No co už.
A co dál?
Již koncem prosince se mi pod okem začal klubat nějaký útvar. Myslím, že
předtím to byl takový ten vystouplý kousíček kůže, který se jednoduše (když je
na krku) uštípne a pak odpadne sám. Odpadl, jenže pod ním se to začalo během
ledna zvětšovat až jsem vypadala jako čarodějnice (jen jsem to měla pod
okem a ne na nose). Zkusím kožní, copak mi poradí. "Hmmm, hmmmm,
musíte na chirurgii, oni vám to odstraní." Na chirurgii mě na zákrok
objednali za 4 týdny. Ještě týden jsem vydržela. Stále to rostlo. Šla jsem to
zkonzultovat s panem chirurgem, co po večerech ordinuje u nás. Prý nechat v
klidu, nesahat, nic.... Za týden znova, zase se to zvětšilo. Tak to vyříznem,
přijďte za týden. Ruším operaci, kterou jsem měla smluvenou dříve - je později,
to už bych na to oko nemusela vidět. 3D útvar už má jeden z rozměrů větší než
centimetr, skoro 1,5cm. Na otázku, jestli tam budu mít jizvu, mi pan doktor
odvětil, že strašně velkou a budu vypadat jako Joffrey a hrozně se u toho smál.
Už mi natíká tvář a řežeme. „Chceš tady ten malej nebo ten brutální?“ –tak to
byla konverzace u operace – řešili který nástroj použít. A je to venku. Cítila
jsem akorát šití, jak to tahalo. S nateklým xichtem domů. Po cestě to začíná
přicházet k sobě a doma v teple je to hnus, velebnosti. Během dalších dnů se mi
pod okem udělal překrásný monokl přes půl tváře a každým dnem měnil svoje
barvy. No jo, k plesovým šatům to bylo opravdu okouzlující – a historka o
bitce byla celkem úspěšnáJ
Konečně už zase chodím do práce. S monoklem pod okem. Co už. Lidé na mě nevěřícně koukají. J Tak už by mohl být klid. Budu zobat léky na štítnou žlázu a budu hezky v klidu, lékaře už nechci vidět.
Ejhle. Asi po měsíci po posledním zákroku se mi cosi udělalo vedle druhého oka. Opět zmizel ten kousíček kůže – ale fakt jsem si na to nesahala. Tak možná ručníkem jsem si to strhla. Začíná pod tím zase cosi rašit, bojim, bojim. A jééé, chytá to třetí rozměr, je to tutovka. Není zbytí, roste to. U chirurga už nic neříkám a ukazuju. Vtipné narážky na moje pracoviště, které mi to podle pana doktoru způsobuje…. Situace se opakuje. Jen když řízl poprvé to ještě bolelo, ještě to nebylo umrtvený. A už se řeže. Cítím, jak mi stéká krev po tváři a do oka. Hotovo. „Otřete si to.“ „To asi nezalepím, pořád to teče“. Nakonec dostanu slušivou náplast a držím si to až domů, aby už to neteklo. A dál už je to stejné – fialová, zelená, žlutá….
A chci mít už letos klid.
Další nepříjemné vyšetření, které se nepovedlo. Brrr. „Musíte přijít znova.“ Proč zrovna já?
Je léto. Začínám pomalu cvičit. Už můžu.
Ozývají se zuby. Rostou mi spodní osmičky. Takhle na starý kolena. Vždycky tak tři dny a je klid. Občas to bolí trochu víc. Impuls pro to sehnat si nějakého stomatologa. U žádného jsem nebyla tak, ehhmmm, noooo, dlouho, dlouho. Kdy, že se to naposledy chodilo se školou?:-) Nikdo mě nechce. Karta už je prý asi skartovaná. Na stránkách České stomatologické komory hledám volné zubaře – podle místa a komentářů na „známém lékaři“ vybírám nějakého mladého pána. Sestřička mě objednala „až“ za 14 dní. To je pohoda. Jinde se čeká dýl. Kdy jsem prý byla naposledy u zubaře…..“ehhhm, noooo, naposledy se školou“……..paní konstatuje, že teda asi ostuda…..“ehhmmm, asi jo“. Však nemůže vědět, že to je víc jak 15 let, neví, kolik mi je!:-)
Teď to bolelo a nateklo tak, že dáseň vystoupla o půl centimetru, bolí mě polykání, kousání potravy (to je peklo, když si nemůžete vychutnat žvanec – no co, tak nebudu tolik kousat a polykat větší kouskyJ). V pátek už nemůžu zkousnout, bolí mě čelist a začíná v tom tepat. Čas na prášek. A spat. Sobota už je lepší, to už určitě účinkuje odvar z babského ucha. V helmě musím mít pootevřenou pusu, protože nezkousnu, ale lepší se to. Až půjdu k zubnímu lékaři, tak to bude dobrýJ
Mám dojem, že se to trochu prořízlo. Bolí to trochu jinak. Už chci mít fakt klid. Jen mám obavu, že při návštěvě zubní ordinace bude nějakej průser. No po tolika letech?
Ale letos už by mi to fakt stačilo.