Česká Kanada - 2. díl
7. 7. 2010
A máme tu další den. Vstáváme brzy, abychom se stihly nachystat a včas odjet, musíme stihnout vlak. Po snídani tedy vyrážíme vozem do Lomů, kde přesedáme do úzkokolejky. Zvláštní pocity v nás vyvolává terén, kterým jedeme. Rychlost není závratná a tak se můžeme kochat okolím. V půlce naší cesty přichází slečna a kasíruje. Platíme každá závratnou sumu peněz, 14,-. Cestou míjíme parní vláček plný cestujících. Vjíždíme do lesa. Je zajímavé sledovat, jak blízko od stromů můžeme jet. Přichází opět slečna s dotazem, zda někdo bude vystupovat v zastávce Jindřiš-zastávka. Ano my. A už je to tu. Malé problémy v mé nezručnosti způsobily lehké zpoždění a my konečně vyskákaly ven z vlaku v okamžik, kdy už chtěl vlak odjíždět. Uf, zvládly jsme to.
Vydáváme se dál po žluté a očekáváme červenou turistickou značku. Další spolucestující z vlaku nás vysílají vpravo. Ano, opravdu tam je. Čůrací pauza (časté čurání postihuje jen čtvrtinu týmu - byly jsme čtyři ženy). Zbylé tři čtvrtiny využívají tento čas k pokrytí těla repelentem a vybalení prvních svačinek:-).
Pokračujeme Jindřišským údolím. Velmi příjemné prostředí, nikde ani noha, táhneme se pomalu a kocháme se krásou zdejší přírody. Celou trasu lemuje Hamerský potok. V další části se stezka zužuje. Zde potkáváme cyklisty. Dva z nich mají na kole v sedačce dítě, celkem malé dítě. Několikrát jsme je předešli, když museli zastavovat kvůli kořenům či jiným překážkám, na rovnějších úsecích nás předjeli zase oni. Až do místa, kde jsme byly rády, že jdeme pěšky a kolo s dítětem nebylo zrovna pohodlné a zavazadlo, které by se dalo bezpečně přenášet. Kdyby jen četli cedule. Stálo tam, že pro cyklisty je tento úsek nesjízdný. Ještě potkáváme několik koní, těm už zdejší terén problém nedělal.
A teď vyběhnout do kopce na Vítkův hrádek. Měla jsem vygooglované, kolik stojí vstup a letmo jsem si pamatovala, jak to má vypadat. Ovšem nenapadlo mě podívat se, zda je to opravdu ten náš Vítkův hrádek. Kamenná zídka a zbytky opevnění, to bylo vše.... Až nyní zjišťuji, že Vítkův hrádek, na který jsem se těšila leží kousek od Lipna.... Nevadí, co už. Potkáváme první turisty - se psem. Čůrat se nebude.
Držíme se červené. Potkáváme skupinu turistů a jsme rozčarované. Stejně tak oni. Ještě nikoho nepotkali. My aspoň ty tři se psem.
A konečně pauza na močení. Opět ta jedna čtvrtina. Zbytek dává sváču. Po pěti minutách ženy remcají, že mají hlad. Právě jsem snědla obrovské jablko. Uvidíme, co potkáme.
Vidíme velký Ratmírovský rybník a blížíme se k jakémusi rekreačnímu středisku. V občerstvení požadujeme něco jako párek v rohlíku, smůla. Slečna nás odkazuje na jídelnu za rohem. Vracíme se do socialismu. To nemá chybu. Jídelna zeje prázdnotou. Paní u okýnka nám nabízí oběd za 75,- včetně polévky. Asi prasknu, ale musím se podřídit skupině. Jídlo moc dobré. Paní vedoucí stále nějak nechce přijít a vybrat si od nás penízky. Jdeme za ní. Po návštěvě toalet se vydáváme na další putování.
Buď po červené do Kunžaku a pak (asi) po silnici do Lomů, kde máme auto. Další varianta je koňská stezka, také červená, která má vést přímo do Lomů a je kratší. Ušetříme síly i čas. Jdeme po koních.
Jdeme pořád dál a najednou se ocitáme na silnici, značka zmizela. Jdeme automaticky dolů. Pak si uvědomujeme, že se blížíme k jakési obci.....a značku stále nevidíme. Vracíme se zpět. Asi 5x v úseku 100m vytahujeme mapu. Konečně jsme našly značku a pokračujeme. Po 500m se značka opět ztrácí. Prostě neni. S Irenkou stále hledíme do mapy. Tušíme, kde jsme, ale koňská stezka v mapě neni. Po 10min. se vracíme zpět. Až k místu, kde se červená turistická kříží s červenou koňskou. Jsme rády, že jsme ušetřily tolik km a času. Asi po dvou kilometrech chůze se koňská stezka opět potkává s turistickou. Grrrrr, kdybychom to byly bývaly věděly.
Po chvíli se opět rozděluje turistická a koňská. Dáváme další šanci koňské. Další repelent a odbočujeme z cesty. Ach jo. 200m a cesta se mění v zarostlou džungli s trávou aspoň do pasu. Vzdáváme to a vracíme se na cestu.
Dále po červené turistické. Těším se na Krvavý rybník. Jsme tam. Je fakticky červenej, trochu (ale to je tu každej druhej - a Krvavej je jenom jeden). Fotodokumentace a mažem dál. Svítá nám naděje, že bychom mohly chytnout vláček. Slyšíme ho houkat. Zrychlujeme. Přecházíme koleje. Za 2 min. projíždí. Hmmmm, nestihly jsme ho. Pokračujeme po červené. Někde uprostřed louky se červená ztrácí. Jsme rozhodnuty se přiblížit ke kolejím a jít někde okolo nich, či po nich. Teď jeden vlak jel, tak zas chvilku nepojede. Aspoň se nemusíme plahočit z Kunžaku do Lomů. Pražce jsou v divné vzdálenosti, nevyhovujou na krok. Navíc vzdálenost mezi nimi není konstantní, ale "by woko". Vyhlížíme si, kam skočíme, kdyby jel vlak. Na chvíli vycházíme z lesa. Zdá se nám nějaký divný hluk. Posloucháme. Ano, proti nám jede skutečně vláček. Vrháme se z kolejí dolů na mez a čekáme až projede. Je opravdu úzký, místa je tu dost, ale pocity nebyly příliš příjemné. Cestující z vlaku nechápali, kde se tady, uprostřed pustiny, vzaly čtyři ženy. Vstupujeme zpátky na koleje a pokračujeme. Ujišťujeme se, že vlak jel v obou směrech, takže máme nějaký čas klid. I tak neustále sledujeme, jestli opravdu něco nejede.Konečně se dostáváme úplně z lesa. Kolem kolejí jsou louky. Navrhujeme slézt z kolejí a pokračovat po lukách, pro jistotu. Elektrické ohradníky nám to trošičku komplikují. Po několika stech metrech konečně odbočujeme - je zde přejezd pro zemědělskou techniku. Držíme se stále kolejí, ale už jdeme po lukách. Alergie některých účastnic se zhoršují. Statečně se drží a pochodujou. Konečně narážíme na silnici. Jupí. Ta vede k Lomům. Opouštíme koleje a vydáváme se přes cestu do obce. Jdeme stále rovně. Tady přece někde....ehm... Mapa, snad už naposledy. Kousek se vracíme a konečně vidíme nádražíčko a auto! Sláva nazdar výletu. Teď už se smějeme, jak jsme si to krásně zkrátily.
Frčíme na ubytko, další plán je sprcha a pak asi výlet do Dačic, do zámeckého parku...večeře. Změna, překombinujeme plány na další dny a vyrážíme do Jindřichova Hradce.
Projdeme si areál zámku, náměstí, neplánovaná atrakce je 15. poledník, který tudy prochází. A večeře. Nic moc, no co už. Jedeme "domů". Ještě pár her na dobrou noc....zítra nás čeká opět náročný den.
Výběr z fotodokumentace ZDE.
Pokračujeme Jindřišským údolím. Velmi příjemné prostředí, nikde ani noha, táhneme se pomalu a kocháme se krásou zdejší přírody. Celou trasu lemuje Hamerský potok. V další části se stezka zužuje. Zde potkáváme cyklisty. Dva z nich mají na kole v sedačce dítě, celkem malé dítě. Několikrát jsme je předešli, když museli zastavovat kvůli kořenům či jiným překážkám, na rovnějších úsecích nás předjeli zase oni. Až do místa, kde jsme byly rády, že jdeme pěšky a kolo s dítětem nebylo zrovna pohodlné a zavazadlo, které by se dalo bezpečně přenášet. Kdyby jen četli cedule. Stálo tam, že pro cyklisty je tento úsek nesjízdný. Ještě potkáváme několik koní, těm už zdejší terén problém nedělal.
A teď vyběhnout do kopce na Vítkův hrádek. Měla jsem vygooglované, kolik stojí vstup a letmo jsem si pamatovala, jak to má vypadat. Ovšem nenapadlo mě podívat se, zda je to opravdu ten náš Vítkův hrádek. Kamenná zídka a zbytky opevnění, to bylo vše.... Až nyní zjišťuji, že Vítkův hrádek, na který jsem se těšila leží kousek od Lipna.... Nevadí, co už. Potkáváme první turisty - se psem. Čůrat se nebude.
Držíme se červené. Potkáváme skupinu turistů a jsme rozčarované. Stejně tak oni. Ještě nikoho nepotkali. My aspoň ty tři se psem.
A konečně pauza na močení. Opět ta jedna čtvrtina. Zbytek dává sváču. Po pěti minutách ženy remcají, že mají hlad. Právě jsem snědla obrovské jablko. Uvidíme, co potkáme.
Vidíme velký Ratmírovský rybník a blížíme se k jakémusi rekreačnímu středisku. V občerstvení požadujeme něco jako párek v rohlíku, smůla. Slečna nás odkazuje na jídelnu za rohem. Vracíme se do socialismu. To nemá chybu. Jídelna zeje prázdnotou. Paní u okýnka nám nabízí oběd za 75,- včetně polévky. Asi prasknu, ale musím se podřídit skupině. Jídlo moc dobré. Paní vedoucí stále nějak nechce přijít a vybrat si od nás penízky. Jdeme za ní. Po návštěvě toalet se vydáváme na další putování.
Buď po červené do Kunžaku a pak (asi) po silnici do Lomů, kde máme auto. Další varianta je koňská stezka, také červená, která má vést přímo do Lomů a je kratší. Ušetříme síly i čas. Jdeme po koních.
Jdeme pořád dál a najednou se ocitáme na silnici, značka zmizela. Jdeme automaticky dolů. Pak si uvědomujeme, že se blížíme k jakési obci.....a značku stále nevidíme. Vracíme se zpět. Asi 5x v úseku 100m vytahujeme mapu. Konečně jsme našly značku a pokračujeme. Po 500m se značka opět ztrácí. Prostě neni. S Irenkou stále hledíme do mapy. Tušíme, kde jsme, ale koňská stezka v mapě neni. Po 10min. se vracíme zpět. Až k místu, kde se červená turistická kříží s červenou koňskou. Jsme rády, že jsme ušetřily tolik km a času. Asi po dvou kilometrech chůze se koňská stezka opět potkává s turistickou. Grrrrr, kdybychom to byly bývaly věděly.
Po chvíli se opět rozděluje turistická a koňská. Dáváme další šanci koňské. Další repelent a odbočujeme z cesty. Ach jo. 200m a cesta se mění v zarostlou džungli s trávou aspoň do pasu. Vzdáváme to a vracíme se na cestu.
Dále po červené turistické. Těším se na Krvavý rybník. Jsme tam. Je fakticky červenej, trochu (ale to je tu každej druhej - a Krvavej je jenom jeden). Fotodokumentace a mažem dál. Svítá nám naděje, že bychom mohly chytnout vláček. Slyšíme ho houkat. Zrychlujeme. Přecházíme koleje. Za 2 min. projíždí. Hmmmm, nestihly jsme ho. Pokračujeme po červené. Někde uprostřed louky se červená ztrácí. Jsme rozhodnuty se přiblížit ke kolejím a jít někde okolo nich, či po nich. Teď jeden vlak jel, tak zas chvilku nepojede. Aspoň se nemusíme plahočit z Kunžaku do Lomů. Pražce jsou v divné vzdálenosti, nevyhovujou na krok. Navíc vzdálenost mezi nimi není konstantní, ale "by woko". Vyhlížíme si, kam skočíme, kdyby jel vlak. Na chvíli vycházíme z lesa. Zdá se nám nějaký divný hluk. Posloucháme. Ano, proti nám jede skutečně vláček. Vrháme se z kolejí dolů na mez a čekáme až projede. Je opravdu úzký, místa je tu dost, ale pocity nebyly příliš příjemné. Cestující z vlaku nechápali, kde se tady, uprostřed pustiny, vzaly čtyři ženy. Vstupujeme zpátky na koleje a pokračujeme. Ujišťujeme se, že vlak jel v obou směrech, takže máme nějaký čas klid. I tak neustále sledujeme, jestli opravdu něco nejede.Konečně se dostáváme úplně z lesa. Kolem kolejí jsou louky. Navrhujeme slézt z kolejí a pokračovat po lukách, pro jistotu. Elektrické ohradníky nám to trošičku komplikují. Po několika stech metrech konečně odbočujeme - je zde přejezd pro zemědělskou techniku. Držíme se stále kolejí, ale už jdeme po lukách. Alergie některých účastnic se zhoršují. Statečně se drží a pochodujou. Konečně narážíme na silnici. Jupí. Ta vede k Lomům. Opouštíme koleje a vydáváme se přes cestu do obce. Jdeme stále rovně. Tady přece někde....ehm... Mapa, snad už naposledy. Kousek se vracíme a konečně vidíme nádražíčko a auto! Sláva nazdar výletu. Teď už se smějeme, jak jsme si to krásně zkrátily.
Frčíme na ubytko, další plán je sprcha a pak asi výlet do Dačic, do zámeckého parku...večeře. Změna, překombinujeme plány na další dny a vyrážíme do Jindřichova Hradce.
Projdeme si areál zámku, náměstí, neplánovaná atrakce je 15. poledník, který tudy prochází. A večeře. Nic moc, no co už. Jedeme "domů". Ještě pár her na dobrou noc....zítra nás čeká opět náročný den.
Výběr z fotodokumentace ZDE.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář